The Story Of My Life - ČÁST 7.
Naše 1. zastávka byla v New Yorkeru. Tam jsem si koupila tmavé, uplé džíny, obyčejné bílé tričko s dlouhými rukávy a blazer béžové barvy se zapínáním na 1 knoflík. Teď už by to chtělo jen nějaké botky… :-3 Nakonec jsem si k tomu ještě dokoupila béžové balerínky s mašličkou na špičce. Cuteiii! ^_^ (jako CUTE :-D)
V dalším obchodě RESERVED jsem zjistila, že mi zbylo akorát na věci, které jsem měla vyhlédlé a seděly k sobě dokonale jako outfit. Byly to modré riflové kraťase s ohrnutými konci, uplé, sytě růžové (neonové) tílko a na to volné, docela průhledné, bile, krátké tričko, které mi padalo trošku na stranu z ramene, a tak jsem tomu krapet dopomohla, aby mi odhalovalo celé rameno. :-3 Tohle všechno mělo pár procent slevu, takže mi to vyšlo jak s penězi, tak I stylově to k sobě šlo. Tudíž jsem se svými novými kousky spokojená.
Stela si koupila pár teiček s potiskem a velkým výstřihem. Docela jí závidím její prsa… :-/ Je hodně štíhlá, ale prsa má větší než já. A to se klukům dost líbí. ;-)
Poté, co jsme obě zaplatily u pokladny, jsme se shodly na tom, že se ještě koukneme do obchodu se spodním prádlem. Procházím regály kousek po kousku, až mi do oka padne rudě červená podprsenka s černými krajkami a černé kalhotky s rudými krajkami.
’’Stel, hele! Podívej, ty jsou boží!!’’ Zavolám na ni nadšeně.
Neodpovídá mi. Má jen neutrální výraz ve tváři. Myslím, že si mě v tom představuje oblečenou, když z ní vypadne:
’’Najdi si svou velikost a běž si je honem zkusit, než tě předběhnu!’’ Zasměje se výhružně.
’’Už běžím, madam!’’ Ukoním se a utíkám ke kabinkám, jako kdyby mě někdo neustále štípal do zadku.
Stela se jen zahihňá pod rukou, asi abych to neslyšela, ale smůla… :-D
Po asi 5 minutách upravování ramínek zavolám na Stelu, ať to jde zhodnotit. Roztáhne závěs a já tam stojím v póze modelky a s ‘duck-facem’. :-3
’’Ty vole! Natálie!! Ty jsi hotová londýnská kunda!!!’’ Čím dál víc začíná zesilovat hlas.
’’Šššš!’’ Napomenu ji.
’’Sorry.’’ Zašeptá.
’’Ale já byt kluk, tak do tebe du, aj kdybych nechtěla, protože by to jinak nešlo.’’
’’Ale prosimtě…nepřeháněj zas!’’ Přetočím oči v sloup.
’’Nepřeháním. Jen říkám pravdu. Hej, tenhle kousek musíš mít. Kolik stojí?’’
Podívám se na cenovku připnutou k ramínku.
’’Agggrr! To mi nevyjde. Chybí mi 150,-!’’Klesne mi hlas. :-(
’’To dám.’’ Mrkne na mě a zatáhne rychle závěs, asi na znamení, ať se obleču, a taky abych nemohla nijak protestovat.
’’Cože?!’’ Vystrčím hlavu z kabinky.
’’Jak jsem řekla.’’ Odbyje mě.
Tiše si pro sebe zanadávám. U pokladny se obě usmíváme. No, spíš zadržujeme smích, když paní markuje to spodní prádlo. Při tom se na nás tázavě podívá. A my najednou obě propukneme v záchvat smíchu a ta paní taky.
’’Je to dost vyzívavé, holky…’’ Poukáže na podprsenku.
’’Já to nosit nebudu!’’ Stela zvedne ruce na obranu.
‘‘Aaaha. Ale je to úžasný kousek a určitě vám sluší.‘‘
‘‘Díky. Padly mi hned do oka.‘‘ Usměju se.
‘‘Tady jsou.‘‘ Paní mi podá taštičku a já zaplatím.
Jakmile vycházíme z obchodu, zahýbáme doleva, ale já se dívám napravo po Stele, kde je, když vtom do někoho prudce narazím, že mi i taška s posledním nákupem vypadne z ruky ne zem a ten se z ní vysype.
‘‘Kurva!‘‘ Tiše nadávám.
‘‘Hej, co to…‘‘ Neznámý nedokončí větu.
Ale ten hlas je mi dost povědomý. Vzhlédnu navrch a uvidím známou tvář. Matyáš.
‘‘Oh, ahoj, Nat.‘‘ Zamračený výraz nahradí tázavý úsměv.
‘‘Ehm…‘‘ Odkašlu si a odtáhnu se, protože naše obličeje jsou téměř 10 centimetrů u sebe.
‘‘Promiň…ahoj.‘‘ Otřepu se a poškrabu se na čele.
‘‘V pohodě, ale myslím, že ti něco spadlo.‘‘ Poukáže prstem dolů a sehne se pro vypadlou podprdu…áá do prdele. >_<
Dřív, než se stihnu sehnout pro zbytek, Matyáš už v ruce drží i taštičku. Otočím se k němu zády, skloním hlavu a obličej si zakryju oběma rukama místo toho, abych mu to vytrhla z ruk.
‘‘To je táák trapný!!‘‘ Vydám písklavý a tlumený hlásek.
Chytne mě za rameno, pomalu mě otočí zpět k sobě a ruce z mého obličeje dá taky pryč. Otevřu napřed jedno a pak i druhé oko a vidím ho před sebou, jak se široce usmívá.
‘‘Co je? Tak si rýpni. Myslela jsem, že…‘‘ Jsem docela zmatená.
‘‘A proč bych měl? Nejsem takový.‘‘ Skočí mi do řeči.
‘‘Ale je to dost sexy!‘‘ Mrkne.
‘‘Hééj! Honem zažeň ty blížící se myšlenky!‘‘ Šťouchnu do něj se smíchem.
‘‘No co?! Je to lidský.‘‘ Ohradí se.
‘‘Jo, jasně…chápu.‘‘ Ujistím ho s trochou ironie ve tváři.
‘‘Nat! Už musíme jít!‘‘ Volá na mě Stela.
‘‘No nic. Tak se měj.‘‘ Rozloučím se s Matyášem.
‘‘Snad se ještě někdy potkáme…ale ty vlastně jedeš do té Anglie.‘‘ Udělá smutný ksichtík. :-(
‘‘Ale nebudu tam do konce svýho života!‘‘ Upozorním ho a mrknu na něj.
‘‘Tak ahoj.‘‘ Poplácám ho po rameni.
‘‘Měj se, Nat. A užij si to tam.‘‘ Zamává mi na rozloučenou.
‘‘Jop!‘‘ Taky mu letmo rukou zamávám.
Jdu ke Stele, a když už jsem skoro u ní, dá si ruce v bok a hodí na mě tázavý pohled.
‘‘Ale, ale!‘‘ Rýpne do mě ramenem.
‘‘Nezačínej! Jen se mi líbí.‘‘ Přiznám.
‘‘A ty zas jemu.‘‘ Doplní mě.
‘‘Cože?! Ne, to určitě nee!! Úplně jsem se před ním ztrapnila, když mi zvedal tu posprdu!!!‘‘
‘‘Ále prosimtě! Celou dobu, co jsi odcházela pryč, se na tebe díval a čekal, že se ještě otočíš. To ti přísahám! Koutkem oka jsem ho totiž sledovala.‘‘ Zasměje se a palcem a ukazováčkem naznačí slovo malinko.
Podívám se na hodiny na displeji mobilu.
‘‘Kurva! Už je skoro 6 hodin! Musím zavolat mámě! Bude vyšilovat!‘‘ Panikařím.
‘‘Hej, hej…klid.‘‘ Uklidňuje mě Stela.
‘‘A jak jste doma oslavili tvoje 18. narozeniny?‘‘ Změní téma.
‘‘Nic moc. Jen rodinná večeře. Nechtěla jsem nějakou velkou oslavu. Ale přesto dík za SMSku.‘‘ Vlepím jí pusu na líčko.
Vytáčím mámu…
‘‘Ahoj, Natálie. Tak co..nakoupené?‘‘
‘‘Čau, mami.Jojo..a už du dom, jo?‘‘
‘‘Akorát chystám večeři.‘‘
‘‘Okay. Co bude?‘‘
‘‘Boloňské špagety.‘‘
‘‘Jupí! Už mi kručí v žaludku. Papa.‘‘
‘‘Ahoj.‘‘ Zavěsíme obě s pusou na závěr.
‘‘Předpokládám, že budou špagety.‘‘ Konstatuje Stela.
‘‘Jopík!‘‘ Mnu si ruce.
Stela se mému gestu začne smát. Obě jdeme až k našemu domu a loučení trvá asi 5 minut, kdy si řekneme 100 krát ahoj. :-D