The Story Of My Life - ČÁST 14.
Niall Horan, původem z Irska.
’’Děláte si ze mě sakra srandu?!!’’ Řeknu až moc nahlas.
’’Cože?!’’
’’Belo, lekla jsem se tě!’’ Podlomí se mi, jako vždycky, kolena.
’’Jsi v pohodě?’’ Zamračí se.
’’Jo jsem.’’ Peněženku schovám za záda.
’’Okay. Tak pokračujem.’’ Jde napřed, já toho využiju a rychle strčím peněženku do kabelky. Co s ní, dořeším až doma.
’’Co sis teda koupila?’’ Zeptám se Bely.
’’Klasika! V béžovo-černé barvě.’’ Z tašky vytáhne podprdu.
’’Wow! Ashton bude mít co dělat, aby to ustál, protože je fakt sexy!’’ Zasměju se.
’’To bude. Tato barevná kombinace je totiž jeho nejoblíbenější.’’
’’Ach tak…takže kam půjdeme teď?’’
’’Nevadilo by ti, kdybychom už teď zašli někam na oběd?’’
’’Už?! Však je teprve…’’ Podívám se na mobil. ’’…aha 12 hodin.’’
’’Jop. Teprve 12.’’ Zasměje se. ’’Kousek za rohem je restaurace, kde suprově vaří.’’
’’Dobře , tak jdem.’’
Sedíme u stolu a čekáme na naše objednané jídlo, když Bele zazvoní mobil. Přišla jí SMSka…nejspíš od Ashtona.
’’Už mu chybíš, co?’’ Usměju se.
’’No,právě mi napsal, že možná dnes dojde domů dřív a teď že jde někam na oběd. Můžu mu nasat, ať dojde za náma? Nebude ti to vadit?’’ Tázavě se usměje.
’’Určitě! Vadit mi to rozhodně nebude, teda pokud vám tu nebudu dělat křena!’’ Zasměju se se zvednutým ukazováčkem.
’’Ne, nebudeš.’’ Ujistí mě.
’’Okay…musím na záchod.’’
’’Jop.’’
Naštěstí jakmile se zvednu ze židličky, uvidím na dveřích nápis WC, takže se nemusím Bely ptát s trapným výrazem, kde jsou záchody.Stoupnu si před zrcadlo, chvíli se na sebe dívám a přehrávám si dokola celou tu situaci, která se odehrála na rohu obchodu s bižuterií. To nemohl být Niall Horan z té skupiny One Direction! Prostě nemůže být!! Stojím tam jen tak opřená o umyvadlo a kroutím svěšenou hlavou ze strany nastranu plnou myšlenek, nápadů a možností, jak mu tu peněženku vrátit zpátky. V realitě ale ani jeden nepřipadá v úvahu. Vždyť ani nevím, kde momentálně přebývá. Mám ji dát policii, aby si ji tam pak vyzvedl sám? Nebo co mám do háje dělat?!
Zavrzají dveře. z mojí strany je ale totální ignor.
’’Nat, už nám to donesli a Ash už taky dorazil.’’ Informuje mě Bela.
’’Jo, jasně.’’ Pomalu se narovnám, ale pořád opřená o umyvadlo.
’’Co je? Jsi nějaká divná.’’ Bela přistoupí blíž ke mně.
’’Nic. Jen jsem se zamyslela.’’ Mávnu rukou a tím se konečně asi po 10 minutách odlepím od studeného keramického umyvadla.
’’Aha. Tak jo.’’ Bela se otočí k odchodu.
Jedním koutkem úst se pousměju a v duchu se chválím, že jsem to dobře zakecala. Ale vlastně jsem řekla pravdu. Přemýšlela jsem nad tím, jak dostat tu peněženku zpátky k jejímu majiteli a ty myšlenky mě vtáhly do svého světa, takže mám čisté svědomí.
’’Ahoj, Natálie.’’ Pozdraví mě s širokým úsměvem Ashton.
’’Ahoj!’’ Sedám si s povzdechnutím ke stolu naproti nim.
’’Tak se do toho pusťme.’’ Pobídne všechny Bela držíc příbor a já i Ashton se nad její nedočkavostí usmějeme.
…
’’Zaplatíme.’’ Řekne Ashton service, která nám sbírá doslova vyluxované talíře.
Vytahuju si peněženku, abych zaplatila svoje, ale…
’’Co blbneš? Jsi tu na návštěvě, ne?! Až tu budeš sama, nebo s někým, obědvat, nebo večeřet, tak si teprve můžeš zaplatit svoje!’’ Pokárá mě Bela s přísným výrazem ve trváři.
’’Tak dobře.’’ Zakuňkám.
’’Nee, dělám si srandu. To bylo troche moc. Ale tak víš co…slušnost nadevše.’’
’’Jasně, děkuju.’’
Vycházíme z restaurace a Ashtonovi někdo volá. Jde opodál.
’’Tak jak ti chutnalo?’’ Zeptá se mě zvědavě Bela.
’’Ty nevidíš to břicho?! Vypadám jako v pátém měsíci!’’ Zasměju se.
’’Ajó no…co to bude?’’ Směje se mi.
’’Musím jít zpátky do práce. Něco ještě potřebují. Brnknu, kdyby něco.’’ Řekne Ashton a Bela nahodí smutný výraz, ale on jí jen vlepí pusu a pádí k autu.
’’No, tak se domů musíme dopravit samy.’’ Bela pokrčí rameny.
’’No co..aspoň spálíme ten oběd.’’ Usměju se na ni.
’’Jo, to je Pravda!’’ Přitaká se zvednutým ukazováčkem.
Asi po 15 minutách dorazíme domů, sedneme sin a balkón se sklenkou bílého vína a povídáme si o tom, kam bychom mohli ještě v následujících dnech vyrazit. Vlastně si plánujeme program na celý další týden.
’’Zítra je neděle, takže bychom si mohli udělat piknik v parku.’’ Bela přemýšlí nahlas.
’’To bychom mohli. A Ashton půjde taky?’’
’’Půjde asi na 95%...’’ Hodí na mě pohled, jakože PRÁÁÁCE!!, víš? a já už vím, která bije.
Najednou se Bela zvedne.
’’Kam jdeš?’’ Otočím se za ní.
’’Jdu zjistit, jak zítra bude.’’ Sklenku položí na stůl.
Za chvilku se vrátí s notebookem v ruce.
’’Aha...’’
’’Má být polojasno a cca 25 stupňů, což je dobrý!’’ Doširoka se usměje.
’’Super!’’ Zatleskám radostí, že nám snad počasí bude přát.
’’Dneska bychom mohly shlédnout i nějaký film, co ty na to?’’ Zeptá se mě Bela, když zavře okno s předpovědí.
’’Jop, dobrý nápad..a jaký?’’
’’Co takhle…Projekt X? Viděla jsi ho už?’’
’’Ne…je dobrý?’’
’’Dobrý?!’’ Bela na mě vykulí oči. ’’Super film!’’ Zasměje se.
Večer jsem u filmu usnula a ani už nevím, kdy se vrátil Ashton domů.