The Story Of My Life - ČÁST 10.
Přijíždíme na parkoviště a já vyhlížím auto Steliné mamky. Konečně ho najdu a upozorním taťku na volné místo vedle něj. Stela sedí na místě řidiče a má mobil v ruce. Vsadím se, že mi chtěla psát SMSku, kde jsme. Našeho auta parkujícího vedl ní si nepvšimne, proto musím zaklepat na okénko u spolujezdce. Trochu se lekne, ale okamžitě hodí mobil do kabelky a vystoupí z auta.
’’Čauko, budoucí Angličanko!’’ Řve, když ke mně utíká s otevřenou náručí.
’’Čauko? Odky ty na mě mluvíš slovensky??’’ Podívám se na ni tázavým výrazem.
’’Nooo, tak zjistilo se, že ten Martin z obchoďáku je tak troche Slovák…’’ Nevinně se na mě usměje a já už vím, která bije.
’’Áále! Ty se nezdáš. A mimochodem! Nabrnkneš si Slováka a nic mi o tom neřekneš?!’’ Vynadám jí s ironickým výrazem ve tváři.
’’Ještě to není jistý. Řekla bych ti, kdybych měla kluka.’’ Ujistí mě Stela.
’’Ae já to vím. Nebyl to jenom flirt. Ty se mu dost líbíš! A vsadím se, že on tobě taky.’’ Mrknu na ni.
’’On se mi líbí, ale nevím, jestli to z jeho strany nebude jen letní láska.’’ Sklopí hlavu.
’’Tobě se ne jenom líbí, ale ty seš do něho zamilovaná až po uši, že?’’ Šťouchnu do ní lehce ramenem, když odevzdávám kufr.
’’Hm…’’ Na retch se jí objeví úsměv jako -no jo no-.
’’Ale prosimtě. Takovou tě v tomto neznám! Takovou nevinnou. Ty jsi v tom fakt až po uši. Neboj se a jdi do něho, sakra! Ukjaž mu, že tin a něm záleží víc, než si myslí.’’ Snažím se zpátky nahodit tu starou nebojácnou a odhodlanou Stelu.
’’Díky za radu. Ty vždycky poradíš skvěle, co se kluků týče, ikdyž s něma nemáš takové zkušenosti, jak je známo!’’ Tohle je ta Stela, kterou znám… :-)
’’Au!’’ Zamračím se, ale přitom se usmívám.
Jen na mě vyplázne jazyk a pobídne mě, abych už šla. Pak ukáže na velké hodiny na zdi. Ježišmarja! Už je 16:45!!! :-O
’’Mami, tati, už bych měla jít!’’ Ukážu na hodiny.
Jako první se za mnou rozloučit Valerie. ’’Dej mi vědět, až si tam najdeš nějakýho toho Angličana, ju?’’ Řekne se zvednutým ukazováčkem.
’’To víš, že jo, ségra.’’
’’Tak se tam měj a pozdravuj Belu!’’ Vlepí mi pusu a poodejde, aby dala proctor na rozloučení I rodičům.
’’Broučku, jsi už velká holka. Věříme ti s tátou, že to tam zvládneš.’’ Ujišťuje mě mama a hladí mě při tom na spáncích.
’’Mami! Rozmažeš mi make-up!’’ Zasměju se se zamračeným obočím.
’’No jo…no jo. Ten tvůj make-up!’’ Obrátí oči v sloup.
’’Naty, měj se tam skvěle. A ne, že budu dědáček!’’ Upozorní mě, ale usmívá se.
Mamka ho bouchne po rameni. ’’Prosimtě, ani jí tohle neříkej, nebo budu taky babka!!’’
’’Bože, tati…’’ Protočím panenkama.
’’Dělám si srandu.’’ Dá mi pusu na čelo.
’’Ty víš, že jsi londýnská kunda. Tak této výhody využij a nepochybuju o tom, že na tebe někdo skočí dřív, než se tam zorientuješ. Ale mně to musíš říct jako první osobě! Ať se děje, co se děje!’’ Rozkáže mi.
Jen se na ni usměju, přikývnu a pevně ji obejmu. Brečí. Cítím to.
’’Ale notak…nebreč. Zašpiníš mi oblečení!’’ Napomenu ji, ikdyž to myslím ze srandy a ona to ví.
’’Dík no.’’ Odtáhne se a praští mě pěstí do ramene.
’’Pa. Budeš mi chybět.’’ Hraju si s jejími vlasy.
’’Ty mě taky.’’ Poslední úsměv a odchází k rodičům a Val.
Ještě jim zamávám, než vyjdu ven z budovy a pak se vydám směrem k letadlu. Už u dveří mě zdraví letuška. Pozdrav jí oplatím a pokračuju do zádu letadla. Konečně najdu svoje sedadlo. Naštěstí sedím sama. Paráda! Do letadla nastupjí poslední cestující a nad hlavami nám svítí tlačítko, abychom se připoutali pásy. Vzlétáme. Za zády mi mizí pohled na Prahu.
Čeká mě let dlouhý 1 hodinu a 40 minut. Cíl – letiště London Heathrow.